Ondra Müller

Můj koloběžkový příběh začal v roce 2000, kdy jsem dostal na Vánoce svou první “velkou” koloběžku.

V té době se za velkou koloběžku považovala koloběžka s 12-ti palcovými koly, což v dnešní době už opět spadá spíše do kategorie koloběžek dětských.

Tehdy to byla kompletně zelená kopie Geparda od Miba a v celé Ostravě jsem byl za šíleného exota, mě to ale vůbec nevadilo. Koloběžka se velice rychle stala součástí mého života a z obyčejného městského přibližovadla se stal sportovní nástroj, se kterým jsem podnikal častější a delší výlety po okolí. Netrvalo dlouho a koloběžku mi ukradli. V té době jsem, měl trochu jiné zájmy, tak trvalo zhruba rok, než jsem si pořídil novou a vesele pokračoval v koloběžkování.

Malá koloběžka je do města a na občasné delší výlety jako stvořená, ale má touha vícedenního výletu byla celkem silná. Vzal jsem si do hlavy, že chci na koloběžku nosič a brašny. Z hlediska komfortu volba padla na větší poměr kol 20/16, ihned jsem začal vymýšlet uchycení nosiče s brašnami, a především nějakou delší cestu. Samozřejmě padlo několik zkušebních, kratších výletů, ale jako vrchol jsme tehdy “na těžko”, ještě s kamarádem, který jel na lehotříkolce, projeli Greenway Praha-Wien.

Poté následovaly ještě nějaké výlety,

ale především zrod BO KOLOBKY!!!. Skupiny koloběžkářů převážně z Ostravy a okolí se stejnou úchylkou, závislostí, nadšením.

Pár zakládajících členů ihned začalo vymýšlet společné vyjížďky, často tématické, a tak nebylo ničím neobvyklým zhruba padesát lidí v maskách při Halloweenské jízdě. Nedlouho po první společné vyjížďce, vznikla i Facebooková skupina a přidávají se další a další lidé, a to nejen z blízkého okolí Ostravy, ale i z opačného konce republiky. Tím se mi otevřely nové obzory a zjišťuji, že se na koloběžkách také závodí. To vyžaduje i změnu stroje. Pořídil jsem si větší koloběžku, se kterou jsem se poprvé zúčastnil velkých závodů a taky podnikl svůj zatím nejdelší výlet. Se dvěma kamarády jsme, opět “na těžko”, přejeli Polsko. Z polského Gdaňsku až domů do Ostravy. Touto cestou se prozatím, mé kolobko-cestovatelské potřeby naplnily.

Namísto dálkových tras jsem se začal více účastnit závodů a po založení ostravského sportovního týmu Bokolobka tým Ostrava se na organizování závodů také podílím.

V současné době sedlám poslední model Mibo Revoo, který se pro mě stal naprostým univerzálem. Sjedu na něm všechno :).

Protože se koloběžky staly nedílnou součástí mého života, došlo nedávno i na splnění mého snu.

Začal jsem koloběžky skládat lidem na zakázku, kdy jsem síly spojil s ostravskou Koloběžkárnou.

To vše probíhalo v mém volném čase, ovšem práce mě natolik pohltila, že jsem se rozhodl, koníčka povýšit na plnohodnotné zaměstnání. Můj sen se dostal ještě o jeden “level” výše. V současné době pracuji pro Mibo - “žiji Mibem” a pomáhám tak spoustě koloběžkářům, těm stávajícím, i těm budoucím, k jejich novým koloběžkám.

Pro mě to není jen o koloběžkách, je to o komunitě, o lidech, o zážitcích. Díky koloběžkám jsem našel spoustu přátel, bez kterých si dnes neumím představit život. Stejně jako bez koloběžky.